Mára Fokerout, původem z materiální sféry, nyní nedobrovolný obyvatel Sigilu, sférického města dveří. Stručně by se dal charakterizovat jako "brouk pytlík" (což je prý nějaká základnická báje) - ten taky všechno věděl, všude byl a všechno znal.
Minulost
Mára Fokerout se narodil v jižním Keolsku, ale jeho podnikaví rodiče se krátce nato usadili v Jestřábí, městě, jež v té době formovalo historii celého Flanaessu. Své dětství strávil na ulicích a to, že byl vždycky nejmenší a nejslabší a za ostatními zaostával ve všem možném od šermování se klacky až po skákání panáka, si kompenzoval jinak. Vyprávěl strhující příběhy o dobrodružstvích, která prý prožil se svými rodiči na cestách. Někdo věřil, někdo ne. Ale Mára se těmito příběhy doslova prokecal až do dospělosti. Úspěšně se mu dařilo vyhýbat se povolání do expedičních sborů, které odcházely na pomoc tísněným armádám Furyondy. Nakonec však dopadla ruka verbíře i na jeho rameno. Protože nedokázal udržet pusu zavřenou ani při odvodu, byl na základě svých "bohatých zkušeností a schopností" přidělen k elitním jednotkám zvláštního určení. Jejich cílem bylo sídlo samotného Iuze. Strašlivého zplozence démona a čarodějnice... ten však musel jejich příchod vytušit a vypařil se. Zbylo jen jeho sídlo plné pokladů. A tak se Mára trochu zdržel. A když prošel jedněmi bohatě zdobenými dveřmi... návratu už nebylo. Stal se jedním z nedobrovolných cestovatelů po sférách.
Bohužel za dveřmi nebyla očekávaná pokladnice, ale vchod do jedné z nekonečného množství úrovní strašlivé Propasti. Sídla strašlivých ďasů. Ano, opravdu. Mára skutečně pobyl pár nepříjemných hodin v propasti, třesa se hrůzou z toho, že jej někdo spatří (nebo že on spatří někoho dalšího), neboť první pohled na místní obyvatelstvo mu docela stačil. Poté, co se vzpamatoval z šoku, se začal po kolenou plížit do hlubších a hlubších stínů jakési boční jeskyně a najednou propadl dalším portálem. Zda to bylo požehnání nebo prokletí neví ani on sám.
Ocitl se v jakési boční uličce města a děkoval Olidammarovi za to, že je zpátky doma. Bohužel poté, co bezstarostně prošel kolem rohu a narazil do prvního zdejšího obyvatele, mu úsměv ztuhnul na rtech. Nebyl to totiž člověk. Ani elf. Ani žádný tvor, kterého byste v Greyhawku běžně potkali. Byl to totiž Dabus. Vysoká útlá postava levitující nad zemí, mumlající si pro sebe neznámá slova. A to byl jen první šok, další měly brzy následovat.
Márovi se poprvé v životě nedostávalo slov. Doslova. Musel se protloukat různě, živil se zbytky, které našel, lovil drobné tvory, jejichž jméno raději nechtěl znát. Několikrát se marně pokusil připojit ke skupině lidí, kteří vypadali povědomě. Vyhýbal se a děsil podivných a bizardních tvorů a několikrát ječel hrůzou při pohledu na ty zvlášť děsivé. V obou případech zaječeli i oni a vzali nohy a pařáty na ramena, takže se nikomu nic zlého nepřihodilo. Nakonec se ale vzchopil. Jeden "hodný elf" se ho ujal a nabídl mu zaměstnání v luxusním klubu "zlatá žíla". Mára tam měl vykládat svoje příhody z materiální sféry. Okamžitě byl ve svém živlu, jen nechápal, co na tom koho tak bere. Postupně jim pod vlivem rozvášněného publika přidával na barvivosti. Když se dostal ke své výpravě do Propasti (už patřičně nafouklé), vypukl mezi hosty poprask a nakonec dostal padáka. Nikdy nepochopil, proč vlastně.
Postupně ale tak nějak pochopil, jak to ve sférách chodí. A hned začal "zaučovat" nováčky ze základní sféry a od té doby si žije na docela vysoké noze. Naivek je ve sférách pořád dost.
Tak vy se chystáte do onoho zapomenutého města Šedé pouště? Hm... to je náhodička. Víte, náhodou je v něm totiž zavřenej jistej obrovskej a sadistickej ďasí pán, kterého jsem tam spolu s pár dalšíma zahnal. Ale teď už vím, jak ho dorazit. Budete ale potřebovat dýku se zdobením v podobě pramínku kštice plavovlasé panny. A ta je náhodou v mém vlastnictví...Vzhled
Mára už má lepší léta za sebou. A život ve sférách mu propůjčil navíc jen několik tuctů vrásek a vlasy bílé jako padlý sníh. Ano, zbělely mu hrůzou v propasti. Má zapadlé a trochu vodovaté oči barvy vybledlých pomněnek. Zato oblékat se umí. Na místní poměry Sigilu to sice není nic moc, ale v Jestřábí by byl považován za šviháka. Šaty z pravého hedvábí (byť trochu podivného), široká brokátová šerpa...
Víš proč se modronům říká modroni?
Ne.
Protože jsou modří!
Fakt? Ale já jednoho viděl, ale ten modrý nebyl.
Výjimka potvrzující pravidlo.Ve hře
Mára se nedokáže zbavit svého chvastounství a prostořekosti. Když má možnost někoho ohromit svými "znalostmi", nebude mlčet, i kdyby mělo jít jen o přitakání (rozvedené do dlouhého následného monolog). Chytá se příležitostí stát se středem pozornosti a "nalepit" na sebe nějaké přívržence. Rád se cítí důležitý, slibuje všechno možné, aby svou touhu naplnil.
Není ale příliš odvážný a pokusí se další smyčkou svých báchorek vyvlíknout z úkolů, do kterých se neprozřetelně namočil.